V první třídě mu předpovídali učňák. Dnes má kariéru ve vrcholovém managementu

Kdyby dnes neseděl ve své ředitelské kanceláři v Hradci Králové, viděl by se nejraději v sedle kola na Tour de France. Sportovní kariéru však Tomáš Myšák v jednadvaceti letech pověsil na hřebík a vstoupil do světa financí. A vyplatilo se. Svou práci finančního poradce má rád a přiznává, že díky podnikání má čas na rodinu, své dvě malé děti, přátele i sport, který zcela neopustil, a který mu navíc pomáhá i v práci.

Jak jste se dostal do světa finančního poradenství a práce pod hlavičkou Partners?
Extrémní náhodou. Jsem takový prototyp: zhruba devět z deseti lidí se k finančnictví dostane náhodou. Před těmi čtrnácti lety jsem na ulici potkal kamaráda v obleku a říkám mu: „Svatba, nebo pohřeb?“ A on na to, že ani jedno, a jestli chci, ať přijdu příští čtvrtek na seminář, že se něco dozvím. Šel jsem tam tehdy jako student vysoké školy, který toho po odpolednech zase neměl tolik co dělat. Chytlo mě to, sedla mi ta banda lidí – a tím začala naše společná cesta s Partners.

Jaké bylo v začátcích vaše jednání s klienty? Nebyl váš věk handicap?
Myslím, že jakékoli jednání s lidmi je těžké. Vždy se může objevit nějaká překážka. Ten, kdo se té překážky chytne a udělá z ní něco zajímavého, má vyhráno. Když jsem jednal s klientem a schůzka se blížila ke konci, tak jsem věděl, že má klient chuť se mě na něco zeptat. A oni přiznávali, že je skutečně zajímá, kolik mi je. Říkal jsem, je mi jednadvacet, studuji při tom vysokou školu, baví mě finance a chci je dělat. „Je to pro vás v pohodě?“ ptal jsem se. A nikdo mi nikdy neřekl, že by to v pohodě nebylo.

Takže to byl takový moment překvapení, ze kterého jste možná trochu profitoval?
Přesně tak. Myslím, že to lidé nečekali. Na druhou stranu, když jsem přišel za tátou, který celý život pracoval v korporaci, že budu dělat finanční poradenství a pojedu na školení, řekl mi: „Tady máš tisíc korun. Jeď na ten víkend, ať zjistíš, že už to nechceš dělat.“ V jednadvaceti jsem se podle něj nemohl posadit proti zkušenějšímu člověku a hrát si na někoho, kdo mu radí.

Takže s tím úplně nesouhlasil...
Chtěl pro mě to nejlepší, a tohle mu tehdy jako to nejlepší nepřišlo.

Vrhl jste se do práce ještě v době, kdy jste studoval vysokou školu. Dokončil jste ji?
Ne… Studoval jsem tři vysoké školy, ale ani jednu jsem nedokončil. Dodnes je mi to líto.

Proč?
V mládí se mi snažili vsugerovat, že ambice vystudovat vysokou v mém případě nemá smysl. Školu jsem vždycky vnímal negativně. Z první druhé třídy si nesu špatné zkušenosti jako dysgrafik, dyslektik. Moje maminka mi dodneška říká, že doufali, že se aspoň vyučím. Pak ale přišla střední škola, sportovní gymnázium, a pak vysoká. Chtěl jsem ji dodělat už kvůli rodičům a ukázat, že na to mám, ale když jsem se pak reálně rozhodoval s ohledem na práci, vysokou jsem dal až na druhé místo.

Dělal jste závodně cyklistiku. Proč jste s tím přestal?
Můj obor na gymnáziu a můj největší životní sen byla silniční cyklistika. Když jsem se v televizi díval na Tour de France nebo olympiádu, snil jsem o tom, tam být. Jenže moje fyziologické predispozice a výkonnost nebyly na takové úrovni, abych mohl pokračovat dál. Dělat silniční cyklistiku znamená, že musíte být do top 3, opravdu něco výjimečného. Dodnes mám v cyklistice kamarády, patří mezi ně třeba Leo König, se kterým jsem zažil spoustu závodů, Honza Bárta je jeden z mých nejlepších přátel, strávil jsem s ním tři roky na privátu v Pardubicích... Věřím, že když mám nějaký sen, splní se mi, bohužel tohle je jediný, který se mi nesplnil.

V čem vám sport v životě pomohl?
Po celý život jsem byl tak nějak podceňovaný, ale šel mi sport. K tomu jsem se upnul. Pro mě byl sport vždy mentální bod, který mě tahal ze všech problémů. Ve sportu jsem si věřil, věděl jsem, že tohle mi opravdu jde. Díky tomu jsem do sebe nasál chuť něco dokázat, vytrvale se o něco snažit. Ale s tím se člověk asi musí tak trochu narodit. Dnes říkám, že jsem se sportem nepřestal, ale provozuji ho ve světě financí. A to se stejným mentálním nasazením.

Vkročit do světa podnikání chce odvahu. Co vás přesvědčilo, že je to ta správná cesta?
Můj tatínek byl zaměstnaný v jedné firmě od šestadvaceti, kdy ukončil vysokou. Šel tam kariérně rychle nahoru, byl ředitelem kvality v jedné nadnárodní korporaci. Měl to rád. Ráno mě hodil do školy a přišel domů kvečeru. Maminka podnikala v zemědělství, měla dva kravíny a 320 krav a také trochu jiný pohled na život než táta. Třeba když venku nasněžilo, zavolala do práce, že nepřijde, a mě omluvila ze školy. Vzali jsme běžky a jeli jsme na dopoledne ven. Co chtěla, to udělala. Měla takovou volnost, svobodu – a to mě hrozně lákalo.

Volba podnikání ve finančním poradenství se vyplatila. V Partners jste se před devíti lety dostal až na ředitelskou pozici. Co obnáší?
Pro mě je to vysněná práce. Dává mi absolutní svobodu od pondělí do neděle. Vybírám talenty pro náš business a snažím se je navést na správnou cestu v rozvoji jejich kariéry. Zároveň pracuji s lidmi, kteří už dneska ve finančním poradenství úspěšní jsou. Konzultace, motivace, inspirace a občas jsem pro ně i osobní psycholog. V týmu mám 55 lidí.

Jak takový tým budujete?
Žijeme v univerzitním městě, kde je pět tisíc studentů. Když jsem začínal, celý základ jsem vybudoval na studentech. A ti lidé jdou stále se mnou, i po těch třeba třinácti letech… Snažíme se dát oboru punc důvěry. Dřív bylo finanční poradenství ve stylu dům od domu, sundat si boty a v obýváku řešit věci v ponožkách. To je historie, kterou jsem zažil. Dneska je to jinak. Když k nám někdo přijde, dostane fixní plat, dostane kancelář, klientelu. I nábor funguje jinak.

Kdo je nejlepším kandidátem na finančního poradce?
Lidé, kteří mají zkušenosti s obchodem a především umějí mluvit. Třeba i učitelé zvyklí na kolektiv, kteří rádi něco prezentují a bývají finančně podhodnocení... Často je to pro nás jako postavit dům na zelené louce. Člověk, který přijde, nemusí o financích vědět vůbec nic. Je to i lepší, když je nováček bez předsudků. Občas u nás začne pracovat bankéř a ti si někdy nosí špatné návyky. Systém práce v bankovnictví funguje úplně jinak, s klienty se od začátku baví o uzavření smlouvy. To není náš způsob podnikání. Nechceme být pro klienty od počátku prodejcem, chceme pro něj být partnerem. Chceme být tím, kdo se první dozví, že klientovi přidali dva tisíce korun, a pak mu poradíme, jak by s nimi měl naložit.

Vnímáte práci pro Partners, práci v oblasti finančního poradenství, jako příležitost pro restart kariéry?
Ano, na tom stavím celé své ředitelství. Hlavní důvody, proč lidé nejsou v práci spokojení, bývají dva. Jsou to vztahy na pracovišti, které člověk často neovlivní, a potom jsou to peníze, se kterými nejsou spokojení. A my v obou těchto oblastech vynikáme. Můžete si u nás vybrat, s kým budete pracovat. Vztahy tady budujeme. A finančně? Jste bez limitu, záleží jen na vás. Na vaší píli a efektivitě.

Co do vaší práce přinesl covid-19? Změnily se požadavky klientů?
Řekl bych, že lidé jsou náročnější. Uvědomujeme si, že musíme být majákem v moři. Vzrostl počet klientů, kteří se zajímají: o své investice, o to, jak bude vypadat budoucnost, o finanční rezervy, o to, kolik by si mohli vybrat, kdyby chtěli. Vzrostl zájem o informace, jak by se měli v oblasti financí chovat.

Jsou lidé ochotnější naslouchat vašim radám?
Teď máme větší šanci získat si důvěru. Sednout si s lidmi a ukázat jim, jak se to nejspíš bude vyvíjet, co mohou dělat. Tohle banka nebo pojišťovna nikdy neudělá. Finanční poradenství nespočívá v tom, že klientovi uzavřu spoření nebo refinancuji hypotéku. Jde o to, že sem přijdou lidé, kteří jsou vystrašení, bojí se o práci, a já jim ukážu, co udělat s portfoliem, jaké jsou možnosti zadních vrátek.

Co jste očekával, když jste přicházel do Partners, a jak se to protnulo s realitou?
Řekl bych, že žiji neustále na obláčku. Teď nemyslím jen finance, ale celkově náhled na svět. Někdy si říkám, jestli jsem od života nedostal víc, než je obvyklé.

Zdroj: Lidovky.cz